6. 12. 2016  |  Meniny: Mikuláš

Na Jolanku jsem občas zaťukala,"

popisuje Lucie Půlpánová, neslyšící matka komunikaci se svou dcerou.

Lucie a František Půlpánovi nikdy neslyšeli hudbu ani zpívat ptáky. Povídání s mladými neslyšícími rodiči dvouleté Jolany mě přesvědčilo, že i život s handicapem může být plnohodnotný a šťastný.
Lucie, autorka knížky povídek a pohádek „Dívej se, povídám…“ , se kromě výchovy malé Jolanky, která brzy bude mít sourozence, ještě chystá založit klub pro neslyšící rodiče s dětmi.
Luciin muž František kromě svého civilního povolání učí pantomimu a organizuje mezinárodní skautský tábor.

Když jste uvažovali o založení rodiny, potřebovali jste na gynekologii nebo v porodnici tlumočníka?
Když jsem se setkala s člověkem, který dobře artikuloval, rozuměla jsem mu a tlumočníka nepotřebovala. Třeba v poradně u svého gynekologa jsem se bez tlumočníka obešla. Když jsem ale přišla do porodnice, bylo tam pro mě mnoho nových sester a lékařů a tak jsem přemýšlela, jestli si k porodu tlumočníka objednám. Nakonec jsem si ho objednala a bylo to pro mě pohodové. Nemusela jsem se nijak namáhat, přemýšlet o tom, co lékař říkal. Automaticky jsem koukala na tlumočníka a hned jsem věděla, co se děje. Vysvětlil mi třeba, proč je mi špatně, informace jsem měla prostě okamžitě. A když máte v porodnici i svého partnera, je to pomoc dvojnásobná.

Miminko jsme předem plánovali. Ještě před tím, než jsem otěhotněla, se rozběhl kurz znakového jazyka pro asistenty a lékaře nemocnice v Praze Podolí, ve kterém se učili znaky speciálně ze zdravotnické terminologie. Paní Fenclová z Federace rodičů a přátel sluchově postižených tento projekt iniciovala na popud Petry Sovové, která měla s porodem špatné zkušenosti. Vzniklo tak CD zaměřené na znakový jazyk k těhotenství a porodu.

Jolanka se tedy narodila v podolské porodnici?
Ano. Všechny moje známé tam chodí rodit, protože vědí, že je to porodnice komunikačně bezbariérová a umožňuje přítomnost tlumočníka. Někteří tamní zdravotníci umí znakovat a všichni vědí, že u neslyšících maminek je tlumočník potřeba, proto ho zcela akceptují. Tím pádem je naše komunikace rychlá a plynulá.
Měla jste dojem, že vám v porodnici věnovali jako neslyšící větší pozornost než maminkám slyšícím?
To jsem nepociťovala. Samozřejmě některé sestřičky jsou příjemnější, jiné míň, ale to je všude. Rozhodně jsem ale nebyla nijak odstrčená. Jedna zdravotní sestra věděla, že jsem neslyšící, a dala mi vibrační budík, kdyby malá v noci brečela. Ostatní sestřičky samozřejmě také věděly, jak mě mají v noci budit.

A co reakce ostatních maminek?
Měla jsem tam původně být čtyři dny a pak jít domů, ale nakonec jsem tam musela zůstat o něco déle, protože jsem se špatně hojila. Byla jsem z toho smutná, a proto mě moc potěšilo, když ke mně přišla jiná, slyšící, maminka a řekla mi: „Nebojte se, všechno bude dobré. Máte krásné miminko a důležité je, že jste obě zdravé.“ Měla jsem radost, že si se mnou povídaly i ostatní maminky.

Jak probíhá komunikace mezi neslyšícími rodiči a dítětem? Používáte třeba nějaké speciální pomůcky?
Doma používáme světelný zvonek. Na Jolančině posteli je instalován mikrofon, který snímá zvuk, a když jsem v jiné místnosti nebo spím a ona začne plakat, rozbliká se světelné zařízení, které mám u sebe. Když byla Jolanka maličká, s manželem jsme ji pořád hlídali. První týden po porodu jsem ještě ležela, takže přišla moje maminka a pomáhala mi. Komunikace s malou mi ale přišla úplně přirozená. Už od začátku jsem na ni znakovala a pamatuji si, že asi v osmi měsících ukázala první znak – byla to

Učí se dítě znakovou řeč snadno?
Bylo potřeba jí nejprve přimět k tomu, aby se na mě vůbec podívala. Občas jsem na ni musela i zaťukat, aby mi věnovala pozornost. Asi v půl roce jsme začali pracovat s obrázkem. Je zajímavé pozorovat, jak se ve znakovém jazyce lepší. Například ze začátku některé znaky neustále opakovala a dnes už ukáže krásně třeba znak pro psa. Postupně vidím, jak se ve znakovém jazyce vyvíjí.

Žít v neustálém tichu je pro mnohé z nás nepředstavitelné. Způsobuje to, že neslyšíte, nějaké zásadní překážky pro váš praktický život?
Nezažila jsem, co to je používat sluch, takže svět bez zvuků považuji za zcela přirozený. Jsem ale moc ráda, že jsem rodila v této době, kdy jsou dobré služby a pomůcky. Znakový jazyk je na vzestupu, možnosti jsou mnohem lepší. Můžu se vzdělávat, chodit na jakékoli kurzy a vzít si tam s sebou tlumočníka. To dřív vůbec nebylo.
Mám jen jednu věc, která mi vadí – že nemám některé informace okamžitě. Bydlíme na vesnici a když třeba vidím, že si sousedka se sousedem něco povídají a já jim nerozumím, mrzí mě to. Když se na mě pak podívá a mluví přímo ke mně, už jí samozřejmě rozumět mohu.

Máte ve vesnici nějaké přátele?
Stejně staré kamarády ne, ale nijak zvlášť mi to nevadí. Asi před půl rokem jsme začaly s dcerkou chodit k jedné starší paní, která má králíky. Začaly jsme jí nosit chleba a skořápky od vajíček. Je to moc příjemná paní, hezky mluví, říká mi, co je v okolí nového. Sousedka, co bydlí hned vedle nás, má dvě děti. Jedna z nich, Kamilka, je o půl roku starší než naše dcerka. Když se potkáme u plotu, tak třeba porovnáváme, co už umí naše dcerka a co se naopak naučila ta jejich. Někdy si tak říkám, jestli ji nemám pozvat na kávu. Mám ale pořád pocit, že by o to třeba nestála.

Letos jste absolvovala magisterský obor Čeština v komunikaci neslyšících na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, Váš muž vystudoval na JAMU dramatickou výchovu pro neslyšící. Jak se vůbec neslyšícím studuje?
Já jsem chodila už do speciální mateřské školky pro neslyšící v Radlicích, potom do základní školy v Ječné ulici. Byla to sice škola pro nedoslýchavé, ale vyučovalo se tam stejným způsobem, jakým studují slyšící děti. Až na střední škole jsem poprvé potřebovala vedle výkladu pedagoga také pomoc tlumočníka. Všechny informace jsem jeho prostřednictvím dostávala ve znakovém jazyce.

Hlavní problém dnes tkví ve vzdělávání na základních školách. Sluchově postižené děti totiž nemají stejně náročné osnovy jako slyšící, mají je zjednodušené. Důraz by se měl klást hlavně na český jazyk, se kterým mají neslyšící problém. Dobře mluví, ale mají potíže s psaním. Potom i špatně rozumí českému textu. To je právě problém, který by se měl odstranit už na základních školách. Další otázkou je, jak neslyšícím přizpůsobit státní maturitní zkoušky.

Dnes je obecně více možností, víc oborů, neslyšící mohou studovat i na gymnáziu. Vysokoškolské studium bylo dříve dosažitelné jen na JAMU v Brně, až později se začal vyučovat obor Čeština v komunikaci neslyšících na Karlově univerzitě. V Brně nedávno vznikla specializovaná střední škola Teresiás, kde se intenzivně věnují právě češtině.
František vstoupil do rozhovoru: Škoda, že převrat nebyl o tři roky dřív, protože jsem po základní škole neměl tolik možností. Byly na výběr obory jako zámečník, malíř, klempíř. Čalouník byl tenkrát obsazený, a jelikož mě doma bavilo opravovat šicí stroje, maminka mi řekla, ať jdu na krejčího. Po škole jsem zkoušel pracovat v oboru, šil jsem třeba kostýmy pro divadlo, ale po čase jsem to vzdal. V té době jsem hledal nějaké dálkové studium a zkusil jsem v Brně JAMU obor Dramatická výchova pro neslyšící, kde tenkrát brali výjimečně studenty bez maturity.
Bylo to docela těžké, studium jsem dělil mezi práci a vlastně i Lucii, se kterou jsem začal zrovna chodit. Většina mých spolužáků měla maturitu, takže jsem si musel spoustu vědomostí doplňovat. Maturita mi ale chybí stále, takže si ji plánuji doplnit. Také jsem se dozvěděl, že v dramatické výchově pro děti na JAMU běží magisterské studium, chtěl bych si časem dostudovat i vysokou. Ale uvidíme.
Lucie: Když František začal studovat, dost se změnil. Začal lidem víc naslouchat, přestal být tvrdohlavý a myslet jen na sebe.

Myslíte si, že je česká společnost dostatečně zralá na to, aby lidi s handicapem brala za sobě rovné?
František: Samozřejmě je obrovský rozdíl v podmínkách, které měli neslyšící v době před rokem 89, a jaké možnosti mají teď. Dneska se snaží slyšící lidé normálně komunikovat, jsou příjemní. Dříve jsem měl spíš ponižující pocity.
Lucie: Neslyšící mají spíš problémy s hledáním zaměstnání, protože některé firmy se obávají neslyšícího zaměstnat. Na tom je potřeba ještě zapracovat.

Na Babywebu také najdete:
Na péči o dítě s DMO nejste sami
Nejčastější nemoci dětského věku
Očkování - komplexní přehled
Alergie

8. 8. 2008 |

Naposledy navštívené